Výstup na Pik Uchitel

Pik Uchitel2.jpg

Po příjezdu na parkoviště u Alplageru v NP Ala-Archa nám už hodinky ukazovaly 18:00 a bylo nám jasné, že pokud se chceme ještě dneska někam dostat, je nejvyšší čas vyrazit. U hostelu na wifině jsme si ještě v rychlosti zabookovali ubytování na poslední noc před odletem domů a ihned poté se vydali směrem vzhůru.

Už od začátku to byl pořádný krpál, však nás také čekalo 2330m převýšení na trase dlouhé 8km. Navzdory těmto hrozivým číslům šlo ale o překvapivě dobře schůdnou cestu, kterou mohou absolvovat i méně zdatní turisté (mám tedy na mysli spodní část vedoucí k chatě Raceka, postup dále nahoru je i vzhledem k vysoké nadmořské výšce o něco náročnější). Překvapilo nás také v jaké jsme kondici. Během těch dvou dnů klidu jsme zřejmě stihli dostatečně dobít baterky a svůj efekt také určitě přineslo zredukování váhy batohu na naprosté minimum s kterým si vystačíme na poslední 3 dny. Mluvím teď sice o 1, max. 2kg, kterých jsme se zbavili, ale ten rozdíl mezi současnými 20-24kg a 30-34kg na začátku dovolené byl rozhodně znát.

Vzhledem k pokročilé denní době jsme si dnes nedávali nějaké velké cíle a šlo nám jen o to vystoupat o kousek výše k nejbližšímu místu, kde by se dalo postavit stan. Podle mapy to mělo být necelé 3km daleko, což se ještě dalo zvládnout. Cesta vedla po západním svahu vysoko nad údolím a tak i takhle k večeru byla stále příjemná teplota i dostatek světla. Bylo vidět, jak se i krajina postupně zbarvuje do podzimních barev.

Plánovaný úsek jsme zvládli cca za hodinku, jenže na místě jsme zjistili, že stan se tu postavit nikde nedá a potok, který byl na mapě vyznačen, je vyschlý. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než pokračovat dál. Nakonec jsme ušli 3,5km a vystoupali 600m, než jsme konečně našli ideální plácek. Bylo to v takovém malém lesíku hned u řeky a najednou by se sem vešlo až 4-5 stanů. To už se ale pomalu stmívalo a tak jsme rychle vybalili věci, zalezli do spacáků a po večeři šli pomalu spát.

 

7.9. Výstup k chatě Racek

Se vstáváním jsme dnes vůbec nespěchali, protože v plánu jsme měli pouze dojít k chatě Racek ležící jen o 2km dále a 600m výše. Pokračovali jsme sice v namáhavém strmém výstupu, kde se travnatý terén měnil postupně na skalnatý, nicméně v ostatních ohledech nebyla cesta až tak náročná. V jednom místě, kde bylo zapotřebí použít i ruce ke šplhání byly dokonce nainstalované řetězy, které usnadňovaly překonání tohoto úseku.

K chatě nacházející se hned vedle nepřehlédnutelného ledovce Ak-sai jsme došli cca za dvě hodiny a po zbytek dne jsme už jen relaxovali a užívali si krásného počasí. Klid občas narušili jen nově příchozí turisté, z nichž tu pár zůstalo, ale většina se zas otočila a šla dolů. Zaregistrovali jsme mezi nimi i skupinku Čechů, kteří se tu také chystali strávit noc.

Naše plány se už ale pomalu upínaly k následujícímu dni, jelikož zítra bychom se měli pokusit o výstup na Pik Uchitel, jedinou čtyřtisícovku v okolí na kterou lze vystoupat bez horolezeckého vybavení. A protože jsme se dostali až sem bez větších obtíží, rozhodli jsme se, že si tento vrchol nenecháme ujít.

 

8.9. Výstup na Pik Uchitel

Ráno jsme vstali v 6:30 a během půl hodiny jsme byli připraveni vyrazit. Krosny jsme nechali zamčené ve stanu a vzali si s sebou jen to nejnutnější. Později jsem však zjistil, že jednu důležitou věc jsem zapomněl. A to rukavice. Zatím ale nebyly až tolik potřeba a jelikož jsme se už nacházeli celkem daleko od stanu, vracet se mi pro ně nechtělo. Spoléhal jsem na to, že až vyjde slunce, výrazně se oteplí a v ten moment bych je stejně sundal. Se stoupající nadmořskou výškou ale pocitová teplota klesala a to i díky větru, který čím dál více zesiloval. Každou chvíli jsem se tak musel zastavovat abych si ohřál ruce v kapsách. Navíc to ani nevypadalo, že na nás v nejbližší době zasvítí slunce. Cesta totiž vedla po západním svahu, který byl schovaný ve stínu po celé dopoledne.

I přes tyto drobné problémy jsme však postupovali slušným tempem vzhůru a přibližně v půlce výstupu jsme dostihli jeden mladý pár. Slečna byla tedy o dost pozadu a vypadala, že už mele z posledního. Říkali jsme si, že to nejspíš brzo otočí dolů (což se nakonec také i stalo). Kolem 4000m jsme i my začali vnímat vyšší nadmořskou výšku. Nicméně díky předchozím trekům jsme již byli celkem dobře aklimatizovaní a tak kromě horšího dýchání jsme žádné jiné výraznější projevy nepocítili.

Cca ve výšce 4400m jsme došli na vrcholový hřebínek, kde na návětrné straně ještě ležel sníh. Vítr tu zde v nárazech ale mohl dosahovat i přes 100 km/h, čímž srážel pocitovou teplotu tak nízko, že mé ruce jsem už nadobro musel schovat do kapes. Trekové hole jsem tak táhnul za sebou a dál vpřed jsem postupoval s nejvyšší opatrností. Potkali jsme zde i skupinku Čechů ze včerejška, kteří nás trochu uklidnili informací, že nahoře tolik nefouká. Díky tomu jsme tam mohli pár minut pobýt, udělat několik fotek či videí a nespěchat hned dolů.

Na vrchol (4530m) jsme došli v 10:00, tedy po třech hodinách. Výhledy na okolí byly neskutečné. Člověk se tu na vše díval z obrovské výšky a dohlédl až několik desítek km daleko. Měli jsme i štěstí na počasí, které nám až na velký vítr vyšlo skvěle.

Nejvyšší bod našeho třítýdenního putování jsme si tak mohli odškrtnout ze seznamu a teď už nám jen zbývalo vrátit se v pořádku dolů. Chůze z kopce po velkých šutrech s rukama v kapsách sice nebyla úplně nejbezpečnější, ale ledový vítr mi nedával na výběr. Naštěstí pod hřebenem už nefoukalo a díky slunečnému počasí bylo i mnohem tepleji, takže jsem zas mohl jít normálně. Cestou jsme ještě předběhli Čechy, které jsme potkali pod vrcholem a dole u stanu jsme byli přesně v poledne. Sestup jsme tedy zvládli za 2 hodiny a celkově nahoru a zpátky ke stanu nám to trvalo 5 hodin.

Protože už nebylo kam spěchat a letět domů jsme měli až pozítří, zůstali jsme ještě jednu noc na Rackovi a sestup do údolí naplánovali až druhý den. Během odpoledne jsme tak jen relaxovali a zbavovali se posledních zásob jídla. Protože byla sobota, k večeru pak došla nějaká partička lidí, kteří si pak u chaty udělali táborák a dlouho do noci byli docela hluční. My si jich ale snažili nevšímat a co nejdříve usnout.

 

9.9. Zpět dolů do údolí

Ráno jsme vstali kolem osmé, sbalili věci a bez většího zdržování vyrazili na cestu. Vraceli jsme se po té stejné trase, kterou jsme šli i nahoru, takže byl předpoklad, že kolem oběda to stihneme sejít dolů. Nakonec nám to netrvalo ani déle než 3 hodiny a chvíli před polednem už jsme sbíhali poslední metry. V tu chvíli Patrika chytlo koleno, nicméně ten kousek na parkoviště už došel bez problémů. Byli jsme rádi, že jsme to zvládli a že dnes už odsud odcházíme, protože přes víkend se sem nahrnulo více lidí, a to zejména z nedalekého Biškeku.

Zde si můžete prohlédnout podrobnou mapu celého treku

Michal SárazComment