Trek Inylchek

inylchek.jpg

23.8. Trek Inylchek - den 1.

Konečně přišel ten den, na který jsme se všichni těšili - přesouváme se do hor. Ráno jsme si ještě skočili dolů na snídani, sbalili krosny a počkali na odvoz. Přesně v domluvený čas v 9:00 u domu zastavilo terénní auto a tak jsme pomalu začali snášet věci dolů. Řidič, který se jmenoval Roma, byl celkem pohodovej mladej týpek. Pomohl nám naložit batohy do kufru a jakmile bylo vše připravené k odjezdu, mohli jsme vyrazit. Před námi bylo 135km a cca 4 hodiny jízdy do nejodlehlejší části Kyrgyzstánu ležící poblíž hranic s Čínou a Kazachstánem. V těchto místech se nachází právě ty nejvyšší hory celého pohoří Ťan-Šan (Pik Pobedy 7439 m.n.m. a Khan Tengri 7011 m.n.m., na jejímž vrcholu se střetávají hranice 3 zemí - Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Číny) a ledovec Inylchek, který je se svými 60km 6. nejdelším ledovcem na světě. V oblasti není žádný mobilní signál, nejbližší obydlené místo leží desítky km daleko a nelze se sem dostat jinak než terénním autem po nezpevněné cestě přes horský průsmyk ve výšce 3800 m.n.m. Jedná se také o pohraniční zónu s Čínou, kterou kontrolují vojáci, a proto je sem vstup umožněn pouze se speciálním povolením. To jsme si vyzvedli už včera. Spolu s originálem jsme dostali i 3 kopie, které jsme odevzdali na každém kontrolním stanovišti. Originál jsme nesměli ztratit, jinak bychom se odtamtud nedostali. Celkem jsme na cestě tam projížděli přes 2 checkpointy, kde nám vojáci vždy zkontrolovali pasy a permit.

Prvnich cca 40km jízdy bylo ještě po asfaltové silnici. Ta se poté změnila na polní, ve vyšších polohách i štěrkovou a kamenitou cestu s neustálými výmoly, se kterými by si auto bez zvýšeného podvozku určitě neporadilo. Stejně tak nezbytný byl v některých stoupavých pasážích i pohon 4x4. Sem tam na silnici ležely i popadané balvany z drolících se skal, které nikdo neodklízel a bylo nutné je objet. Občas i po krajnici, vedle níž byl sráz hluboko do údolí. Na nějaká svodidla podél silnice tu člověk mohl rovnou zapomenout. Celkem komicky zde působily i ojedinělé značky "pozor zatáčka či nerovnost na vozovce", jelikož hrboly a díry v silnici jsme v podstatě přejíždeli neustále. Na dvouch místech jsme museli také přebrodit řeku. Celá jízda byla docela velkej zážitek, navíc bylo neustále na co koukat. Okolní krajina byla nádherná - skalnaté hory s bílými špičkami, zelené louky, tyrkysově zabarvené řeky, pasoucí se koně, ovce či krávy a nikde známka civilizace.

Místem, kde nás řidič vysadil a zároveň počátečním bodem našeho treku byla vojenská základna Echkili-tash nacházející se ve výšce 3000 m.n.m. Nejprve nás zkontrolovali vojáci, poté jsme se rozloučili s Romou, naším řidičem, a vydali jsme se na cestu. Vycházeli jsme kolem 15:00 a před námi bylo cca 60km, které jsme doufali, že zvládneme během 5 - 6 dnů. Jako první jsme museli překonat řeku Sary-jaz po celkem ztrouchnivělém železném mostě, který byl pár let zpět stržen velkou vodou a znovu postaven teprve nedávno. V letech, kdy zde most nestál, si tak člověk musel zajít několik km, aby se dostal na druhou stranu. Proud řeky byl totiž tak silný, že brodit ji by nepřicházelo v úvahu.

Během dlouhé jízdy autem nám docela vyhládlo a tak poté, co jsme zmizeli z dohledu vojenské základny, jsme si dali menší pauzu na jídlo. Bylo příjemně teplo, zároveň však i celkem větrno. Blížila se k nám ale tmavá oblačnost, ze které se po chvíli začalo ozývat hřmění a krátce poté i poprchávat. Raději jsme tak vybalili nepromokavé bundy a pláštěnky na batoh, nicméně nakonec spadlo jen pár kapek, takže jsme je mohli zas hned uklidit. Nikdo z nás ale nečekal, že je budeme vyndávat z batohu už po pár minutách. Naštěstí brzy se zas ukázalo slunce a střídavě slunečné a oblačné počasí nás provázelo po zbytek odpoledne.

První kilometry a potažmo i celé první 2 dny trasa vedla údolím řeky Tjuz téměř po rovině, což bylo jedině dobře. Alespoň jsme měli možnost postupně rozhýbat své tělo a aklimatizovat se na vyšší nadmořskou výšku. I tak jsme si ale museli každých 10-15 min dělat pauzu, abychom ulevili zadům, a když jsme odpočívali déle, sundali jsme si i batohy. Drželi jsme se vyšlapané cesty, která byla většinou dobře viditelná. Orientace v této části treku byla navíc celkem snadná, takže jsme ani nemuseli koukat do mapy. Pro navigaci na trekách jsme používali offline mapy v mobilní aplikaci Osmand, které zobrazovaly vrstevnice i téměř všechny cesty. Výborně se nám osvědčila i appka Maps.me, a to především ve městech, kdy člověk potřeboval najít například nejbližší bankomat, samoobsluhu, restauraci či jiný významný bod.

Po úvodních asi 2 kilometrech jsme se konečně dostali blíže k řece a mohli jsme tak doplnit vodu. Tu jsme raději vždy filtrovali, obzvlášť pokud jsme ji nabírali z nějakého většího vodního toku. Byli jsme také docela zvědaví na to, jak moc bude voda studená a jestli se v ní bude dát koupat. Ve skutečnosti byla ale tak ledová, že na nějaké koupání jsme hned ztratili pomyšlení. Úplně nám stačily zmrzlé ruce při mytí nádobí.

Pomalu se blížil večer a tak jsme se začali dívat kolem po nějakém vhodném místě, kde bychom strávili první noc. Nakonec jsme našli docela rovnou travnatou plochu poblíž řeky, takže jsme se hned pustili do stavby stanu. Z dálky se k nám totiž znovu blížila bouřka a tentokrát mířila přímo na nás. Stihli jsme si ještě venku uvařit večeři, ale sníst jsme si ji museli už ve stanu, protože začalo pršet. Bouřka trvala asi půl hodiny a pár blesků uhodilo docela blízko od nás, takže jsme byli rádi, že nás to nepotkalo na treku. Jakmile se setmělo, chtěli jsme se jít ještě podívat na hvězdy, ale kvůli úplňku nebyla jejich viditelnost taková, jakou jsme si představovali.

 

24.8. Trek Inylchek - den 2.

Probuzení toho dne ráno nebylo zrovna takové, jaké jsme si představovali. Všechny nás vylekala rána, jako kdyby někdo uhodil do stanu. Když jsme pak vykoukli ven, zjistili jsme, že kolem nás prochází stádo krav a jedna z nich nejspíš zakopla o kotvící šňůru. Počkali jsme tedy, až se vzdalí a vylezli jsme postupně ven. Udělali jsme si snídani, pobalili všechny věci a kolem 10:00 vyrazili na cestu.

Pokračovali jsme dál podél řeky Tjuz a ráz krajiny se téměř vůbec neměnil. Bylo vidět, jak se údolí před námi stačí mírně doprava a Roman přišel s návrhem přejít řeku na pravý břeh, čímž bychom si trasu o nějaký ten kilometr zkrátili. Proud řeky byl ale příliš silný a tak jsme z tohoto návrhu nakonec upustili. Vrátili jsme se teda zpět na původní trasu, kde se k nám na chvíli přidali i dva psi, kteří zřejmě patřili nějakému nomádovi poblíž. Mnohem více než o nás se ale zajímali o sviště, kterých tu, soudě podle množství vyhloubených nor v zemi, bylo docela dost. Když už jsem se zmiňoval o nomádech, tak jednoho jsme ten den po cestě potkali. Byl s ním asi 8-letý kluk, který se hned dožadoval Snickers. Tu jsme bohužel neměli, ale nechali jsme mu jeden balíček hroznového cukru.

Čím dále jsme postupovali, tím výše se zvedaly okolní kopce. Na dohled byly už 4-tisícové vrcholy a i samotné údolí se postupně začalo zužovat. Zatím jsme šli stále po louce, i když občas byl terén hodně podmáčený a museli jsme si dávat pozor na to kam šlapeme, aby se nám voda nedostala do bot. Na několika místech bylo také nutné překročit potok, naštěstí se to však vždy obešlo bez brodění, a tak nám nohy zůstaly v suchu...alespoň prozatím. Cesta byla v těchto místech navíc málo viditelná anebo se ztrácela úplně, proto jsme postupovali pomaleji. Ne pro každého byl ale bažinatý terén překážkou. V dálce za námi jsme spatřili člověka, který se k nám rychle přibližoval a zanedlouho nás i předběhl. Šlo o prvního turistu, kterého jsme na tomto treku potkali. Pocházel z Itálie a do Kyrgyzstánu přicestoval se svými kamarády. Ti sem s ním ale údajně jít nechtěli a zůstali v Karakolu. Vzhledem k jeho vražednému tempu se tomu nikdo z nás ani nedivil. Ital, kterého jsme tak i začali přezdívat, se pro nás stal hlavní postavou tohoto treku, a to zejména proto, že to nebylo naposledy, kdy jsme se s ním potkali nebo kdy o něm padla řeč. V tuto chvíli nás zatím ale pouze minul a za pár minut jsme zas opět byli sami.

Až doteď bylo počasí spíše zamračené, jen občas vysvitlo slunce a teplota se pohybovala okolo 10-15°C. To se ale během odpoledne změnilo a od západu se k nám opět blížila tmavá oblačnost doprovázená občasným hřměním. Když bylo jasné, že dešti neunikneme, oblékli jsme si nepromokavé bundy a natáhli přes batoh pláštěnky. Doufali jsme, že půjde o krátkou přeháňku či bouřku, která po pár minutách přejde. Uběhlo však půl hodiny a namísto vyjasnění jsme se dočkali dalšího zesílení deště, který s klesající teplotou postupně přecházel do drobných krup a deště se sněhem. Bundy a pláštěnky nás (resp. věci v batohu) sice částečně ochranily před vlhkostí, ostatní věci ale byly totálně promočené - popruhy a záda batohu, kalhoty a díky vysoké mokré trávě kompletně i boty. Náš kolega z Itálie byl chytřejší a ještě před deštěm stihl postavit stan. V momentě, kdy jsme procházeli kolem něho jsme už také pomalu začali hledat vhodné místo, kde se utáboříme, jelikož další postup již nebyl možný. A to jak z důvodu nepřízně počasí, promočených věcí, tak i z důvodu, že cesta dále vedla přes řeku, kterou bylo nutné přebrodit, a na to nikdo z nás v tuto chvíli neměl ani pomyšlení. Už tak jsme byli při teplotě jen pár stupňů nad nulou úplně promrzlí a stavba stanu v těchto podmínkách pro nás byla tím nejnepříjemnějším a nejméně komfortním okamžikem celé dovolené. V tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než být doma v suchu a teple. Naštěstí před soumrakem sněžení ustalo a na chvíli ještě vysvitlo slunce, a tak jsme alespoň trochu usušili co se dalo. Konečně se také ukázaly vrcholky okolních hor, které přeháňka pokryla popraškem sněhu. Navíc nás přišel navštívit Ital, který stanoval opodál a na chvíli jsme se dali do řeči. Slunce však vydrželo asi jen 30 minut než zapadlo a poté se začalo opět rychle ochlazovat. Ještě než se setmělo úplně, viděli jsme v dálce znovu se blýskat, takže jsme byli všichni zvědaví na to, jaké počasí nás v noci čeká.

 

25.8. Trek Inylchek - den 3.

Místo očekávané bouřky přišlo v noci sněžení, které bylo poměrně intenzivní. Nikdo z nás už ale nechtěl rozepínat stan, a tak o tom, jak to vypadá venku, jsme se nechali přesvědčit až ráno. Vzbudily nás sluneční paprsky, které dávaly tušit, že nás dnes čeká hezké počasí. Jakmile jsem vylezl ze stanu, nemohl jsem uvěřit té nádheře kolem. Venku ležel poprašek sněhu, všude bílo a k tomu úplně jasná obloha s nízkou oblačností lemující svahy okolních kopců. Ihned jsem popadl do ruky foťák a začal fotit jak divej. I přesto, že venku svítilo slunce, byla zatím stále zima, a tak jsme po chvíli opět zalezli do stanu. Oteplovalo se však velmi rychle a o hodinu či dvě později už to bylo skoro na krátký rukáv. Sníh okolo nás už zmizel, a tak jsme pomalu začali balit věci, abychom mohli co nejdříve vyrazit.

Dnes nás poprvé čekalo prudší stoupání, nicméně chystali jsme se ujít max. 6km a tak nebyl důvod nikam pospíchat. Dále už nás totiž čekalo sedlo a dlouhý a náročný sestup, kde nebylo vhodné místo ke stanování, resp. se poblíž nenacházela voda. Vycházeli jsme teda z nadmořské výšky 3400m a naším cílem bylo vyjít alespoň 400 výškových metrů. Nejdříve ze všeho jsme ale museli přebrodit řeku Tjuz, a tak jsme si ani neoblékali kalhoty a šli rovnou do sandálů. O pár metrů dále jsme zahlédli i Itala, ten už si však nazouval boty na druhém břehu a než jsme se všichni dostali za ním, zmizel nám už z dohledu. Řeku bylo nutné přecházet opatrně. Byla sice široká asi jen 4-6 metrů, nicméně proud byl docela silný. Nejvíce logicky tam, kde byla velká hloubka. V jednom místě jsem měl vodu až po stehna a nemít nohy pevně na zemi s trekovými holemi zapřenými o dno, asi bych se už koupal v ledové vodě. Patrik s Romanem to tedy zkusili o pár metrů dál, kde to nebylo až tak hluboké.

Jakmile jsme se všichni dostali na druhý břeh, doplnili jsme vodu, nazuli pohorky a vydali se směrem vzhůru. Zpočátku bylo stoupání docela strmé, ale po zhruba 100 výškových metrech se zmírnilo. Snažili jsme se držet vyšlapané cesty, ale v některých místech (opět zejména tam, kde byla podmáčená půda) se nám na krátkou dobu ztratila. Neměli jsme ale jinou možnost, než jít stále rovně, a tak jsme ani nekoukali do mapy a jen jsme drželi směr. Jak se údolí při našem postupu stáčelo doleva, otevíraly se nám i nové výhledy (včetně sedla Tjuz (4000m) a vrcholu Pik Vit (4215m), nejvyššího bodu tohoto treku, na který jsme se měli dostat druhý den). Celkově byla krajina v porovnání s minulými dny zajímavější a pestřejší, takže jsem i mnohem častěji fotil. Navíc jsme si mohli poprvé užívat letního počasí, což vzhledem k dnešnímu mrazivému ránu nikdo z nás nečekal.

Když už nám do cíle zbývalo posledních 150 výškových metrů, věděli jsme, že půjde o tu nejnáročnější část, jelikož to bylo velmi strmé stoupání po suťovém poli a kvůli řidšímu vzduchu se už i hůře dýchalo. Zvládli jsme ji zdolat ale poměrně rychle a brzy odpoledne jsme již stáli nahoře ve výšce 3800m. Nacházela se zde rozlehlá travnatá plocha, zřejmě poslední, na kterou jsme při našem výstupu narazili. Výše už byly pouze skály a suťová pole. Kolem také protékal potok, z kterého jsme mohli nabírat vodu, a tak lepší místo na kempování jsme si ani nemohli přát. Postavili jsme tedy stan a dokud bylo teplo a svítilo slunce, snažili jsme se toho využít. Dali jsme sušit zbytek věcí, které včera nestačily uschnout, přes solární nabíječku dobili naše powerbanky a vedle stanu rozložili karimatky a šli se opalovat. Po třech dnech jsme se také mohli konečně vykoupat, alespoň já s Romanem jsme té možnosti využili. Ještě předtím se od nás Roman ale cca na hodinu a půl vzdálil, aby si vystoupal nějaké metry navíc kvůli aklimatizaci. Mezitím co byl pryč, přišli z opačného směru dva němečtí turisté a vypadalo to, že se zde také chystají strávit noc. Pozdravili jsme se a hodili s nimi kus řeči. Prý jsou na cestě už 10 dní a mapě nám ukázali jejich trasu. Také nám vyprávěli, jak podcenili sílu řeky At-Jailoo, která je přítokem Inylcheku a kterou budeme přecházet i my. Proud jednomu z nich podrazil nohy a odnesl ho asi o 50m dál, než ho z vody vytáhl místní nomád, který už léta přepravuje turisty přes řeku na koni. My jsme o něm i o zrádnosti této řeky věděli, byla však úleva zjistit, že i v těchto dnech bude možné využít jeho pomoc.

Odpoledne uteklo docela rychle a jakmile se slunce schovalo za hory, začalo se prudce ochlazovat. Tušili jsme, že nás čeká další mrazivá noc a tak jsme na sebe navlékli několik vrstev oblečení. Dnešní nocleh měl být zároveň za celé tři týdny v Kyrgyzstanu tím nejvýše položeným a je pravda, že se mi usínalo trochu hůře než jiné dny.

 

26.8. Trek Inylchek - den 4.

Naše předpoklady o chladné noci se vyplnily, což jsme mohli poznat i podle námrazy na našem stanu. Vstávali jsme poměrně brzo, asi kolem půl osmé. Plánovali jsme se totiž dostat přes sedlo Ťuz do údolí Inylchek a na druhou stranu stejnojmenného ledovce, což bylo dohromady nějakých 18km cesty. Jestli se nám to podařilo uskutečnit se později dozvíte sami.

Snídani jsme dnes vynechali, takže jsme byli sbalení celkem rychle a v 8:30 jsme vyrazili (zatímco Němci ještě spali). Bylo stále lehce pod nulou a obloha byla zatažená. Roman, který si bez batohu kousek vyšlápl včera nás připravoval na to, že nás čeká peklo. Stoupání bylo skutečně o něco prudší než to, co jsme šli včera a suť se nám neustále drolila pod nohama. Dělali jsme si i častější pauzy na vydýchání, ale přesto všechno jsme postupovali slušným tempem a zhruba po hodině a půl jsme byli z nejhoršího venku. V poslední fázi výstupu nás už jen čekal mírnější kopec a v momentě, kdy se před námi objevil majestátní vrchol Pik Nansena (5697m) bylo jasné, že už jsme skoro v sedle. To bylo velmi rozlehlé a podle kamenných zídek bylo zřejmé, že tu občas i někdo přespí. Člověk by se zde však musel obejít bez vody. Měli jsme dobrý čas, a tak jsme určitě nechtěli vynechat vyhlídku Pik Vit (i když jsme dnes neměli tak ideální počasí jako včera). Ještě než jsme se vydali nahoru, museli jsme se domlouvit na tom, jak to uděláme s krosnama. Nakonec jsme se rozhodli vzít s sebou jen nejnutnější věci (pití, pasy, permit, foťák, telefony) a batohy jsme nechali v sedle přikryté pláštěnkou, kdyby náhodou začalo pršet. S takovou minimální zátěží jsme na vrchol vyběhli za pár minut a ihned jsme se začali kochat nádhernými výhledy. Bohužel jak jsem se obával, kvůli nízké oblačnosti nebylo možné spatřit ani jednu ze sedmitisícovek vzdálených cca 60km, které jsou odsud jinak za dobrých podmínek vidět. I přesto stálo za to si sem vyšlápnout. Udělali jsme zde pár záběrů (nesměla chybět ani fotka s vlajkou) a vydali jsme se pomalu zpátky. Dolů jsme se dostali ještě rychleji než nahoru, jelikož celý svah byl jen suť z drobných kamenů, takže s každým krokem jsme se sesunuli ještě o další metr dál. V sedle jsme si dali malé občerstvení, ale zdrželi jsme se jen chvíli, protože teplota se držela stále kolem nuly a bez pohybu nám začala být brzy zima.

Před námi byl dlouhý sestup o 1200m níže do údolí Inylchek (a to nepočítám těch 200m od vrcholu sem do sedla). V horní části byl svah pokrytý sutí a místy to byl pěknej sešup, že to párkrát člověku i podklouzlo. Patrik si dokonce o jeden kámen protrhl obal od spacáku. Alespoň tak našla využití i Duct tape, kterou jsem si s sebou pro všechny případy sbalil taky. Přibližně od nějakých 3500m kamenitý terén postupně vystřídala louka po které jsme sestoupili až na dno údolí. Byli jsme všichni pěkně vyřízení, těch 1400m dolů dalo pořádně zabrat našim nohám. Alespoň, že se nám zas lépe dýchalo.

Dole jsme si dali delší přestávku, najedli se a nabrali vodu z potoka, který se o pár metrů dále vléval do Inylcheku. Při pohledu na čas jsme také museli přehodnotit náš cíl, protože bylo jasné, že dnes už ledovec přejít nestihneme. Bylo nutné se i rozhodnout, jakým směrem se vydáme dál. Nějaká cesta vedla přes potok směrem nahoru, ale přes skálu nebylo vidět, kam pokračuje. Navíc se nikomu z nás nechtělo zas šlapat do kopce. Šel jsem se teda ještě podívat k řece, jestli není možnost jít podél břehu a žádný náznak cesty jsem nezahlédl. Logika nám sice říkala jít kolem řeky, ale mapy v telefonu nás naváděly vrchem. Raději jsme šli tedy podle map, takže za potokem nás opět čekalo stoupání. Postupně jsme se mohli dostat o nějakých 80m výše, nebyl tu ale skoro žádný náznak, že by tudy někdo šel a začínal jsem pochybovat o tom, že jdeme správně. Mé domněnky se potvrdily, když se dole u řeky objevila cesta. Měl jsem docela vztek, protože nás toto špatné rozhodnutí stálo dost energie a zároveň i času. Bylo to poprvé, ale díky bohu i naposled, kdy mě mapy z Osmandu navedly špatně. Sestoupili jsme tedy dolů a dál už pokračovali po normální cestě. To už bylo ale asi 16:00 a ze zatažené oblohy začalo poprchávat. Nikdo z nás nechtěl, aby se opakoval podobný scénář jako předevčírem, takže na nejbližším vhodném místě jsme postavili stan. A bylo to správné rozhodnutí, protože déšť neustále zesiloval. Trvalo dobré 3 hodiny, než se zase počasí umoudřilo a to už se postupně začalo stmívat. Těšili jsme se konečně na lepší spánek, jenže v zápětí jsme byli vyvedeni z omylu. Kolem našich batohů položených v předsíňce začaly šmejdit myši, které se nenechaly ničím odbýt. Troufly si dokonce i šplhat po stanu. Měli jsme celkem obavy, aby ho neprokousaly nebo aby nezničily naše batohy, ale kromě přesunu na jiné místo nás nenapadalo žádné řešení, jak se jich zbavit. Už si ani nepamatuju, kolikrát jsme rozsvítili čelovku nebo praštili do stanu, abychom je odehnali, než se nám konečně podařilo usnout. Kromě myší jsme ale zaznamenali i jiný zvuk a to praskání ledovce, který se nacházel jen pár kilometrů vzdušnou čarou od nás.

 

27.8. Trek Inylchek - den 5.

Ráno nás přivítalo jasné počasí. Vstávali jsme opět poměrně brzy, kolem půl 8, takže slunce svítilo zatím jen na vrchol Pik Nansena, který ve slunečním světle ještě více znásobil svou majestátnost. Snídani jsme opět vynechali, rozhodli jsme se, že se najíme až po cestě. Při balení věcí Roman akorát zjistil, že se mu myši včera prokousaly síťkou u postranní kapsy a sežraly mu kousek tatranky😄. Jinak k žádným dalším škodám naštěstí nedošlo.

Na dnešek už jsme si raději nedávali žádné cíle, protože bychom je stejně nesplnili, prioritou bylo akorát přejít ledovec a pak se uvidí. Zpočátku se zdálo, že cesta k němu bude rychlá a žádná překážka nás nezpomalí. Opak byl ale pravdou. Tam, kde se postranní ramena rozětveného Inylcheku přibližovaly ke strmým skalním břehům jsme museli přelézat a přeskakovat balvany, prodírat se keři a vyhýbat se tůním. Terén to byl opravdu náročný a museli jsme si určovat sami kudy jít. Vzhledem k tomu, že prostor mezi řekou a skálou ale nebyl tak široký, moc jsme si vybírat stejně nemohli. Kousek před ledovcem se už ale zdálo, že to nejhorší máme za sebou, zbývalo jen překročit malý potok valící se z rokle po pravé straně.

Úleva ale netrvala příliš dlouho. Přechod ledovce Inylchek je dle většiny cestopisů nejzáludnější částí celého treku, která pořádně otestuje nejen vaší fyzičku, ale i psychiku. Led je v této části pokrytý vrstvami sutě a kamení, které se neustále drolí a při každém kroku vpřed se posunete zase o půl kroku zpět. I přesto je možné na některých místech narazit na trhliny, a tak je nutná neustálá ostražitost. Když jsme kolem jedné takové procházeli, odtrhl se z ní asi 2-metrový kus ledu, což nám pořádně rozpumpovalo adrenalin v žilách. Velké problémy jsme měli také s orientací, protože tu nebyla žádná cesta a přes nekonečné hromady sutě člověk dohlédl jen na omezenou vzdálenost. Možná si říkáte proč jsme to prostě při první příležitosti nevzali přímo přes ledovec na druhou stranu. Ono nás to k takovému kroku sice svádělo, ale podobnou chybu tu udělalo už spoustu lidí před námi a pak se museli vracet zpět, protože v půlce přechodu narazili na řeku. Ta totiž vyvěrá z ledovce až mnohem dále. Nakonec i my jsme dopadli podobně, a to i přesto, že jsme o této skutečnosti věděli. Naštěstí jsme si ale nezašli tak daleko a zdrželo nás to jen půl hodiny. Přechod ledovce byl ale nekonečný. Za každým kopcem se objevil další kopec, který byl ještě vyšší, za ním další a takhle to bylo celé 3 hodiny, které jsme na ledovci strávili. Za tu dobu jsme ušli jen něco přes 2 kilometry. Když jsme pak za posledním vyvýšeným místem měli konečně větší výhled, spatřili jsme v dáli na louce nějaké auto. Po dlouhé době jsme tak měli nějaký záchytný bod, podle kterého jsme se mohli orientovat a tak poslední metry na ledovci jsme už zvládli hravě.

Zmíněné auto patřilo guidovi a jeho skupině, kterou vedl. Když jsme se jich zeptali, kam mají namířeno, říkali, že se jdou podívat k jezerům Merzbachera, které jsou vzdálená přibližně 3 dny cesty. Tato jezera jsou známá díky jedné zvláštnosti. Vytvářejí se totiž při tání ledu přímo na ledovci a tak jak během léta led odtává, ztenčuje se i jeho vrstva pod jezery až se nakonec protrhne a celá jezera se najednou vypustí. K tomuto jevu dochází každý rok ve druhé polovině léta a pokaždé se přitom údolím přežene přívalová vlna. Jelikož byl už konec srpna, zeptal jsem se guida, jestli tam vůbec něco uvidí, protože jezera už budou pravděpodobně vypuštěná (později jsme se dozvěděli, že k tomu skutečně došlo již 8.8.). On se na mě podíval s nechápavým pohledem, jakoby vůbec netušil o čem mluvím, tak jsem to radši vzdal a nechal jsem je v tom, ať si jdou za čím chtěj. Asi 20 minut po tom, co odešla skupina s guidem jsme spatřili před sebou další postavu. Když jsem se na ní podrobně zaměřil, zjistil jsem, že ta chůze je mi povědomá. Ano! Byl to Ital! Ten, kterého jsme potkali na začátku treku. Nedávalo nám ale smysl, proč šel zpátky. Když jsme se ho zeptali, odpověděl nám: "Já mám domluvený odvoz až na pozítří, tak když je takhle hezky, jdu si udělat procházku na ledovec". Po této větě jsme byli zmatení ještě víc, protože nikdo z nás nechápal, jak si může jít někdo dobrovolně udělat výlet na ledovec po tom, co ho akorát přešel. Než jsme ale stačili zpracovat informaci, kterou nám podal, zůstal po něm akorát oblak prachu a už se lepil na paty skupince s guidem.

My jsme se po krátké pauze také vydali dál. Jak říkal Patrik, už nás čeká pouze cílová rovinka, která má 17km 😄. Konečně nás nic nebrzdilo, terén byl jednoduchý a převýšení nulové a podle toho také vypadalo naše tempo, kdy jsme během hodiny ušli i 5km. Jelikož jsme ale na ledovci vydali dost energie, rozhodli jsme se, že s teplým jídlem nebudeme čekat na večer a uděláme si ho teď. U jednoho potoku jsme tak vytáhli vařič a pustili se do toho. Bylo krásné jasné a teplé počasí a tak jsme se přitom mohli kochat výhledem na Khan Tengri, který nám byl včera odepřen. Sice jsme ho viděli jen jako malou tečku v dálce, protože byl od nás vzdálený vzdušnou čarou 60km, ale i tak jsme měli radost, že se nám ukázal. Jakmile jsme byli najedení, pokračovali jsme dál. Začal se ale zvedat silný vítr, který přerostl až v prachovou bouři. Vida! To jsme tu ještě neměli. Teď už zbývalo jen tornádo a zažili jsme tu opravdu všechno. Vítr ale naštěstí foukal jen z boku, takže do očí nám prach tolik nelítal.

Kolem páté hodiny se i trochu zatáhla obloha, takže když jsme došli k místu, které podle rozmístěných balvanů bylo zjevně určené pro kempování, svou dnešní cestu jsme zde ukončili. Dalo by se tak říct, že to byl z celého treku náš nejúspěšnější den, během kterého jsme ušli 16km a výrazně se tak přiblížili k cíli. Odsud nám už do konce zbývalo jen necelých 10km, a ty jsme si nechali na druhý den dopoledne.

Museli jsme se akorát přes noc rozhodnout kudy se vydáme. Po břehu podél řeky už to dále nešlo, jelikož příštích několik stovek metrů se přímo z vody zvedala kolmá skalní stěna. Pokud bychom chtěli pokračovat údolím, čekaly by nás tak 2-3 celkem náročné brody. Šlo sice jen o jedno z postranních ramen Inylcheku, i tak tam byl ale docela silný proud. Přesvědčila nás o tom i dvojice turistů, kteří přišli z druhé strany a i když všechny brody zvládli bez komplikací, říkali, že museli být velmi opatrní. Druhá možnost byla si tento problémový úsek nadejít a zůstat tak nohama v suchu. Zároveň to byla méně riziková, i když namáhavější varianta.

 

28.8. Trek Inylchek - den 6.

Jak se říká ráno je moudřejší večera a tak náš další postup jsme probrali až u snídaně. Nakonec jsme se rozhodli zůstat s nohama v suchu, takže nás hned na začátku dne čekal prudký kopec. V jednom cestopise jsem četl, že má jít až o 300m převýšení, což jsem si říkal, že bude určitě trochu nadsazené. Během nekončícího stoupání jsem této informaci ale začínal postupně čím dál víc věřit. Kopec byl místy tak strmý, že jsme kolikrát museli i šplhat nebo se přidržovat kořenů či větví. Ty byly v těchto chvílích celkem k užitku, ale většinou se nám spíš pletly do cesty. Když už to konečně vypadalo, že jsme začali klesat, přišla velká úleva. Dolů jsme se dostali velmi rychle a dál už pokračovali po rovince. Posledních pár kilometrů jsme zvládli za chvíli a před námi byla už poslední překážka a to obávaná řeka At-Jailoo, ve které se vykoupal onen německý turista, kterého jsme potkali na treku. Zatímco jsme stáli na břehu, všiml si nás místní nomád, který převáží turisty přes řeku na koni. Řekl si o částku 500SOM/os., tak jsme mu na to kývli a měli jsme alespoň jistotu, že se bez problémů dostaneme na druhou stranu. Pokud byste však na tohoto chlapíka nenarazili, doporučuje se řeku přejít nejlépe kolem páté ráno, kdy je nejmenší průtok a také dále proti proudu, kde je v případě pádu ještě šance dostat se z vody ven. At-Jailoo se totiž o pár metrů dále vlévá do Inylcheku a kdyby člověka proud zanesl až tam, znamenalo by to celkem jistý konec. Několik případů utonutí má již tato řeka na svědomí.

Nejdříve se na druhý břeh dostaly naše krosny a pak jsme šli jeden po druhém i my. Jakmile jsme byli všichni na druhé straně, zavolal jsem satelitním telefonem Ibrahimovi, aby pro nás poslal odvoz. Spojení bylo slabé, ale nakonec jsme si rozuměli a potvrdil mi, že nás vyzvedne ještě dnes. My jsme se mezitím přesunuli do osady At-Jailoo, vzdálené ještě 15 minut cesty, kde stálo asi 5 budov. Věci jsme si nechali v dřevěném altánu a šli se rozhlédnout kolem. Nikde nikdo nebyl, všude bylo zamčeno, jen jedny dveře šly otevřít. Nakoukl jsem tedy dovnitř, kde se nacházela kuchyňka s kamny a tím nejzákladnějším vybavením, sušička a na patře pak lůžka. Celý komplex byl napájen solárními panely a zapnutím přívodu proudu se zprovoznila veškerá technika, která zde byla, včetně satelitního telefonu a wifi routeru. To byla zřejmě ta wifi, o které mluvil Ibrahim, nicméně nám byla úplně k ničemu, protože byla zaheslovaná :). A heslo jsme nikde nenašli. Vrátili jsme se tedy do altánu ke svým věcem a zatímco jsme si dávali menší občerstvení, přiklusal na koni náš známý nomád i se svou rodinkou. Nejspíš zde bydleli právě oni, tak jsme se jich rovnou zeptali na heslo na wifi. Dali nám ho pod podmínkou, že se připojíme jen na 10min., abychom jim nebrali signál, který byl už tak dost slabý. Napsal jsem tak jen domů, že jsme v pořádku a Ibrahimovi, který mi potvrdil, že auto pro nás přijede kolem 17h. Týpek za námi pak i přišel že jestli si s ním nezahulíme, tak jsme s poděkováním odmítli a alespoň jsme s ním na chvíli navázali konverzaci.

Čekání na odvoz bylo dlouhé, trochu nám ho však zpestřila odpolední bouřka, které předcházela asi 20ti-minutová húlava s nárazy větru odhadem až ke 120 km/h. Údolím se na nás valila doslova stěna prachu, který s sebou tato větrná smršť nesla a jakmile udeřila, museli jsme se jít ihned schovat do altánu, protože nám prach a písek lítal do očí. Bylo ho tolik, že viditelnost v některých chvílích klesla jen na 10m. Vítr dokonce povalil železnou houpačku pár metrů od nás. Poté přišla samotná bouřka se silným deštěm a po vyjasnění jsme pak měli možnost spatřit nádhernou dvojtou duhu.

Po bouřce k nám pak dorazil další turista. Byl to místní, jeden z několika posledních obyvatel městečka Inylchek, kterému se podařilo přejít ledovec až z cca 60km vzdáleného base campu na Khan Tengri a Pik Pobedy. To znamená přibližně 50km po ledovci! Když jsem si vzpomněl, jak nás vyřídily ty pouhé 2km, nedokázal jsem si představit, jak někdo může dobrovolně podstoupit takové mučení. Říkal, že mu to trvalo 11 dní a že už to nikdy v životě nepůjde. Nikdo z nás se tomu nedivil.

Mezitím se už přiblížila pátá hodina a my jsme tak v dáli začali vyhlížet náš odvoz. Čas ubíhal a s každou další minutou přibývala nervozita. Čekání se prodloužilo ještě o další hodinu, než jsme na obzoru konečně spatřili auto. Přijel pro nás ten samý řidič, který nás vezl sem, Roma. Naložili jsme věci do auta a vzali s sebou i našeho turistu, který se s námi svezl do Inylcheku.

Jestliže jízda sem byla dobrodružná, o cestě nazpátek to pak platilo dvojnásob. Z At-Jailoo do Karakolu to bylo ještě o něco dále, přesněji 175km, které jsme absolvovali za 5 hodin. Některé úseky na začátku jen vzdáleně připomínaly cestu a nestačilo zde mít jen pořádné terénní auto, ale také zkušeného řidiče, který si poradí s jakoukoliv překážkou. Nejhorších bylo asi prvních 10-20km, dále už byla silnice sjízdnější a místy dokonce pokrytá asfaltem. Před Inylchekem jsme ještě zastavovali u vojenské základny, kde nám opět zkontrolovali permit a doklady a o kousek dál už jsme byli ve městě. To bylo osídlené zejména v dobách Sovětského svazu, kdy zde probíhala těžba uhlí a jiných nerostných surovin. Po jeho rozpadu však těžba skončila a většina obyvatel odešla. V současné době tu žije jen několik desítek lidí. Zůstalo zde množství opuštěných, polorozpadlých či nedostavěných budov, díky čemuž toto místo také získalo přezdívku ghosttown, tedy město duchů.

Vysadili jsme zde turistu, co jel s námi a dál už jsme pokračovali ve čtyřech. Silnice vedla podél hlubokého kaňonu řeky Sary-jaz, kterou obklopovaly strmé a rudě zbarvené hory a skály. Pomalu se však začalo stmívat, takže z okolní krajiny už jsme toho tolik neviděli. Po chvíli navíc přišla i bouřka a silný déšť, takže viditelnost rázem byla téměř nulová. Aby toho nebylo málo, tak nám uprostřed lijáku začaly stávkovat stěrače a Roma musel nejmíň třikrát vylézt ven a trochu s nimi zatřást. Ve chvíli, kdy jedete v noci uprostřed slejváku na hrbolaté polní cestě bez svodidel vysoko nad kaňonem jsou nefunkční stěrače opravdu to poslední, co člověk potřebuje 😄. Roma ale zůstával v naprostém klidu, zdálo se, že cestu zná už nazpaměť.

Když už déšť pomalu ustával, dorazili jsme k poslednímu checkpointu, kde jsme nechali zbylou kopii permitu a dál už jsme pokračovali po stejné cestě, po které jsme se dostali i sem. To znamená opět stoupání nahoru do sedla, kde v tuto dobu byla už pěkná kosa a ležel tam i poprašek sněhu. Kousek za sedlem jsme museli zastavit ještě jednou... Trošku v nás hrklo co se děje, když jsme viděli, jak Roma otevřel kapotu a začal se hrabat v motoru. Nešlo ale o nic vážného, bylo jen potřeba utáhnout řemen, tak jsem mu na to alespoň posvítil. Kolem desáté večer jsme se už dostali na dosah mobilního signálu, tak jsem ihned poslal zprávu Jasmine, že dorazíme až na jedenáctou. Naštěstí to nebyl problém. V Karakolu jsme ještě Romovi dali doplatek za jízdu, poděkovali mu a rozloučili se.


Zde si můžete prohlédnout podrobnou mapu celého treku


Michal SárazComment