Trek Ala-kul

Ala-kol2.jpg

30. 8. Trek Ala-kul - den 1.

Cesta z Karakolu do 30km vzdáleného Jeti Oguz trvala necelou půlhodinku. Název, který v překladu znamená sedm býků tato osada získala díky červeně zabarveným pískovcovým skalám, které dominují tomuto místu a které jsou také velkým turistickým lákadlem. Chvíli jsme se zde zdrželi, udělali pár fotek z nedaleké vyhlídky, poté se rozloučili s našimi známými, kteří nám sem poskytli odvoz a vydali se na cestu. Úvodní část treku vedla kolem divoké řeky po polní cestě, kterou využívali jak pěší turisti, tak občas i motorová vozidla. Neušli jsme ale ani 500m a zastavil nám řidič náklaďáku, jestli nechceme za 400SOM kousek svézt. Nadšeně jsme tedy přikývli a vylezli si na korbu. Přišlo nám to celkem i vhod, jelikož čím dále a výše se dnes dostaneme, tím méně budeme muset vystoupat druhý den do sedla Teleti. Svezl nás až k nedalekému yurt campu, čímž nám ušetřil přibližně hodinu chůze. Cesta vedla dále mírným stoupáním stále podél řeky, takže jsme postupovali celkem rychle. V jednu chvíli nás sice krátce zbrzdila přeháňka (v dálce nad hřebenem párkrát i zahřmělo), jinak se nám ale zatím déšť vyhýbal. Když nebudu počítat první 4km, které jsme se svezli, šli jsme takhle asi 7km, dokud jsme nedošli na rozcestí. Všimli jsme si yurty, kterou zde měl postavenou pravděpodobně místní nomád. Vyběhl z ní ale malej kluk a hned se začal dožadovat čokolády. Zapátral jsem tedy v batohu a něco jsem tam pro něj našel.

Z rozcestí jsme dál pokračovali směrem vlevo do údolí Teleti. Kopec byl o něco prudší než doteď, zejména v prvním úseku, kdy jsme museli vystoupat několik desítek metrů po svahu, protože proud vody v této části vytvořil neprůchodnou soutěsku. Za ní jsme se už dostali postupně na úroveň řeky a dál cesta vedla většinou lesem. Okolo šesté hodiny se už slunce schovalo za hory a tak jsme se pomalu začali rozhlížet kolem po nějakém místu na spaní. Žádnej dobrej plácek jsme ale nenašli, takže jsme se dohodli, že vystoupáme do výšky cca 2850m nad hranici lesa, kde měl být podle vrstevnic na mapě rovinatější terén. Šli jsme tedy ještě cca půlhodinu, než jsme konečně vyšli na holou pláň. Louku, která se táhla po celé šířce údolí jsme měli téměř jen pro sebe. Všimli jsme si jen jedné yurty cca o 500m dál, ze které za námi zvědaví místní přijeli na koni, aby nás uvítali. Kousek od nás bylo také stádo krav. Mezi nimi byli i nějací býci, což nám úplně nepřidalo na klidu, zvlášť když jsme si uvědomili, že máme červený stan. Řekli jsme si ale, že to snad bude v pohodě😄. Vzájemně jsme se také shodli na tom, že lépe to vypadá na druhém břehu řeky. Ať už kvůli většímu prostoru nebo proto, že to bylo stranou od cesty. Museli jsme tedy ještě jít brodit. Voda tu ale člověku sahala pouze po lýtka, takže si stačilo jen nazout sandále a vyhrnout kalhoty. Za chvíli jsme byli všichni na druhé straně a mohli jsme začít s vybalováním. Stan už jsme uměli postavit skoro poslepu, takže za pár minut jsme byli hotoví a mohli jsme se pustit do přípravy večeře. Po jídle jsme pak na chvíli vykoukli ven a v ten okamžik se vrcholky hor náhle začaly ztrácet v nízké oblačnosti, která rychle směřovala na nás. Vypadalo to, že se na nás řítí pěknej mordor, takže jsme se šli rychle schovat a čekali, co přijde. Zasáhla nás opět bouřka, a to docela intenzivní, kterou doprovázel nejdříve přívalový déšť, ke kterému se později přidalo i krupobití. Zatímco stan bičovaly kroupy o velikosti cca 1cm, vevnitř nebylo slyšet vlastního slova. Několik blesků navíc uhodilo blíže než 1km. Celé tohle představení trvalo cca 20 minut. Pak konečně nastal klid a my jsme mohli jít spát.

 

31.8. Trek Ala-kul - den 2.

Druhý den ráno nás přivítalo slunečné, ale mrazivé počasí. Údolí bylo pokryté jinovatkou, která postupně odtávala tam, kde již svítilo slunce, což vytvářelo zajímavý kontrast. Na slunci byla teplota snad o 15°C vyšší, takže jsme netrpělivě čekali, až se první paprsky opřou i do našeho stanu. Než jsme si sbalili věci, teplota stoupla natolik, že jsme se mohli svléknout do triček, nicméně občas foukal i ledový vítr, tak jsme si na sobě nechali bundu.

Když jsme procházeli kolem yurty, kolem které se zdržovalo i početné stádo ovcí, mávnul na nás chlapík ať jdem za ním dovnitř, že by nás rád pozval na čaj. S chutí jsme pozvání přijali a každý jsme dostali šálek čaje. Nabídli nám na ochutnání i čerstvou smetanu s jogurtem a pečivem a na všem jsme si pochutnali. Jelikož jsme jim naznačili, že nejsme zdatní v ruštině, vzal jeden z nich do ruky slovník s anglicko-ruskou konverzací a s jeho pomocí se s námi snažil komunikovat. Byla to příjemná zastávka, nicméně nás dneska čekal výstup do sedla Teleti, takže jsme se nemohli moc dlouho zdržovat. Už tak jsme vyrazili docela pozdě a v tuhle chvíli už bylo téměř poledne. Slušně jsme se tedy rozloučili, poděkovali a nechali jim tam pár stovek SOMů za pohoštění.

Za yurtou se nacházela lávka přes řeku, která nás přivedla zpátky na cestu. Po té jsme šli ještě asi necelý 1km, než jsme narazili na další brod. Suchou nohou se ale na druhou stranu dostat nešlo, a tak jsme si museli vyzout boty a podstoupit další ledovou koupel. Ta se nakonec ukázala jako zbytečná, jelikož k naší smůle jsme jen o pár metrů dále objevili můstek přes řeku. Nám to ale nevadilo, alespoň jsme se v tomto slunečném a teplém dni trochu osvěžili.

Nejnáročnější část dnešní tůry a to samotný výstup do sedla jsme ale měli stále před sebou. Čekalo nás stoupání 800m vzhůru podél potoka, který se v údolí rozvětvený do několika ramen vléval do říčky Teleti. Na začátku nebylo na první pohled zřejmé, kudy se máme vydat, ale po chvíli hledání jsme nakonec našli tu správnou cestu. Některé úseky byly hodně strmé, ale i přesto se mi dařilo držet slušné tempo. Za to kluci vypadali, že chytli menší krizi. Šel jsem kousek před nimi, ale pravidelně jsem zastavoval, abych na ně vždycky počkal. Delší přestávku jsme si pak dali společně přibližně v polovině výstupu, kde jsme překračovali potok, který jen o pár metrů výše zmizel pod zemí. Doplnili jsme trochu energie a naplnili láhve s vodou, jelikož v příštích 2-3 hodinách na žádnou nenarazíme. Dál už se totiž nacházely jen skály a suť. Postupovali jsme stále strmě nahoru, teprve až v poslední části bylo stoupání mírnější. Finálních 50m však bylo kvůli drolící se suti opět nepříjemných. Ale konečně jsme byli tu - v sedle Teleti (3790m). Foukal zde nepříjemný vítr a ani teplota nebyla optimální pro delší pobyt. Ležely tu i zbytky čerstvého sněhu, který zde nejspíše napadl při noční bouřce. Udělali jsme tak pouze pár fotek a zahájili sestup. Chtěli jsme dojít až na rozcestí v Karakol valley, tedy o 1150m níže nicméně zbývalo nám už jen pár hodin světla. S tím jsme si ale hlavu nelámali, jednoduše jsme si řekli, že kam dojdem, tak tam dojdem.

Po cestě dolů také mezi námi vznikla menší neshoda ohledně našeho plánu na následující dny. Já stále trval na tom, že si trek prodloužíme o přechod přes ledovec a sedlo Ontor (což byl také původní plán). Kluci ale byli vzhledem k dnešnímu namáhavému výstupu spíše pro klasickou variantu treku rovnou k jezeru Ala-kul. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu a to takovém, že se půjdeme podívat pouze k ledovci pod Pik Karakol a tam to a otočíme zpátky.

Při sestupu nás cesta vedla opět podél potoka, který pramenil cca 200 výškových metrů pod sedlem. Nacházely se tu jen pár centimetrů hluboká jezírka a v některých místech bylo poznat, jak na dně vyvěrá voda. Následoval úsek, ve kterém jsme se museli dostat přes množství balvanů, kterými byla pokrytá část údolí. Abychom předešli zbytečnému zranění, bylo třeba si dávat pozor na každý krok, což náš postup trochu zpomalilo. Když jsme se pak konečně dostali na louku, slunce už zapadlo za hřeben a my jsme tak museli učinit rozhodnutí, zda to sejdeme až dolů anebo přespíme zde. Jeden stan už tu stál a místa tu byl dostatek i pro několik dalších. Nakonec jsme se ale shodli na tom, že zmákneme i tu poslední část a dnešní plán tak dotáhneme do konce. I když nám stále zbývalo sestoupit nějakých 500m, odhadem by nám to nemělo zabrat více než hodinu. Dolů to byl totiž pěknej sešup a upřímně jsem byl rád, že nejdeme trek opačným směrem. Co mě ale příliš netěšilo byla má pravá noha, kterou jsem měl pod kotníkem rozedřenou z bot a každé došlápnutí v tomhle prudkém kopci pro mě bylo utrpením. Myslím, že jsme toho měli dost ale úplně všichni a každý z nás se už viděl jak leží ve stanu. Nakonec se nám podařilo dojít do cíle na rozcestí těsně před setměním a plán na dnešní den tak byl splněn.

 

1.9. Trek Ala-kul - den 3.

Vypadá to, že počasí nám bude přát i dnes. Probudili jsme se opět do jasného dne. Počkali jsme si, až slunce zasvítí i na náš stan, abychom ho trochu vysušili od vlhkosti než ho sbalíme. Mezitím jsme se nasnídali a pomalu začali balit věci. Před odchodem nás ještě vyrušil místní pastevec, kterému se zatoulala kráva. Ptal se nás, jestli jsme ji neviděli. Vzpomněli jsme si, že jednu jsme potkali při včerejším sestupu, tak jsme mu ukázali jakým směrem to bylo. Poděkoval nám za informaci a my jsme tak konečně mohli vyrazit. Dnes jsme měli v plánu podívat se k ledovci pod Pik Karakol, na čemž jsme se dohodli předchozí den. Původně jsme měli v úmyslu pokračovat po něm dál až do sedla Ontor ve výšce 4000m, sestoupit z druhé strany po dalším ledovci, obejít celý masiv a napojit se zpět na naší trasu jen kousek od místa, kde jsme dnes nocovali. Ačkoliv jsme od Ibrahima z Visitkarakol dostali informaci, že trasa je v těchto dnech schůdná i bez horolezeckého vybavení (pozor! to však platí jen pro tento ledovec a podobné rozhodnutí byste měli vždy nejdříve konzultovat s nejakou místní cestovní agenturou či s horskými vůdci), znamenalo by to prodloužení treku o 1 až 2 dny, což by mohlo ohrozit naše další plány. Čekal by nás také 900-metrový výstup po náročném terénu, na který nám po včerejším náročném dni nezbývalo tolik energie. Zároveň jsme museli přihlédnout k faktu, že před námi je ještě další více než 1000m převýšení po cestě k jezeru Ala-kul. K němu bychom se dostali již dnes, pokud bychom zvolili klasickou variantu treku jako drtivá většina turistů. Pokud se však rozhodnete pokračovat dál údolím Karakol valley, prodloužíte si trek o 1 den (v případě, že se u ledovce zase otočíte zpátky). Rozhodně bych tuto variantu zařadil do každého itineráře. Tůra je jednoduchá, převýšení nepřesahuje 500m, nepotkáte tu skoro žádného člověka a pohled z těsné blízkosti na nejvyšší vrchol pohoří Těrskey Alatau a zřejmě i nejvíce fotografovanou horu Kyrgyzstánu - Pik Karakol (5216m) opravdu stojí za to. K tomu, aby se vám ukázal v celé své kráse, je třeba překonat pouze úvodní stoupání, kterým se dostanete o 400m výše. My jsme s tím ale žádný problém neměli. Z větší části šlo pouze o mírný kopec, a tak jsme to nahoru zvládli poměrně rychle a téměř bez žádné pauzy. Potkali jsme také týpka z rána s jeho stádem včetně pohřešované krávy a jednoho jezdce na koni. Turisti tu ale nebyli žádní. Mohli jsme se tak nerušeně kochat krásnými výhledy na údolí.

Jakmile jsme měli tento úsek za s sebou, našli jsme vhodné místo kde rozbalit stan a udělali si oběd. Nemělo smysl zatím pokračovat dál, jelikož kolem Pik Karakolu řádila přeháňka a vrchol byl zahalený v oblačnosti. Asi po hodině se ale počasí zase umoudřilo a tak jsme na nic nečekali a vyrazili. Vzhledem k tomu, že se zase stejnou cestou vrátíme zpět, vzali jsme si s sebou pouze malý batůžek a krosny nechali ve stanu.

Byla to opravdu příjemná procházka, celou dobu jsme šli téměř po rovince a na zádech jsme neměli žádnou zátěž. Nádherná panoramata a rozmanitost okolní krajiny mi navíc skoro nedovolily pustit foťák z ruky. Už po pár metrech jsme narazili na krásné jezírko, které nás přímo lákalo k tomu otestovat svou otužilost a trochu nás v tu chvíli zamrzelo, že jsme stan nepostavili až tady. Zas bůhvíjaké teplo ale stejně nebylo, takže případné koupání by zřejmě nemělo dlouhé trvání. Udělali jsme si tu tedy aspoň fotku a šli dál. Před námi bylo ještě více než 5km chůze a stejná vzdálenost nás čekala i cestou zpět. Terén byl sice na mnoha místech hodně členitý, ale díky minimálnímu sklonu údolí jsme nemuseli překonávat téměř žádné převýšení. Kousek před ledovcem se však nacházela rozlehlá, široká a rovná plocha, která byla z velké části pokrytá štěrkem a pískem. Řeka se zde větvila po celé šířce údolí na množství malých ramen a potůčků. Vzhledem k tomu, že se jedná o ledovcovou řeku, jejich směr se stejně jako výška vodní hladiny často mění, což jsme hned poznali díky velkému počtu suchých koryt. Jakmile jsme přešli i tuto část, stáli jsme asi 500m od ledovce a vrchol Pik Karakol jsme měli před sebou jako na dlani. Dále už však cesta vedla hůře schůdným terénem a do kopce, takže jsme se rozhodli, že blíž už nepůjdeme. Když se navíc hřeben schoval do mraků a začalo poprchávat, bylo to pro nás jasné znamení k ústupu. Naštěstí však šlo jen o slabou přeháňku, která brzy odezněla.

Zpět jsme dorazili kolem šesté hodiny, tedy s dostatečnou časovou rezervou před setměním. Venku už byl stín, i přesto jsem se ještě vyhecoval k ledové koupeli v řece. Ve vodě jsem sice vydržel jen pár sekund, ale svůj účel to splnilo. Zalezl jsem hned do stanu, kde jsme se spolu s ostatními pustili do přípravy večeře a potom šli spát.

 

2.9. Trek Ala-kul - den 4.

Ráno jsme vstávali poměrně brzy, jelikož dnes nás čekal náročný den. Cílem bylo dostat se k jezeru Ala-kul a to pokud možno co nejdříve, abychom si zabrali nejvýhodnější místo pro náš stan. Snídani jsme tedy vynechali a přibližně v 8:00 vyrazili. Po jasné noci bylo stále ještě docela chladno a teplota se pohybovala jen těsně nad nulou. Teprve až ve chvíli, kdy na nás zasvítilo slunce se citelně oteplilo a my jsme tak mohli odhodit teplé vrstvy oblečení a nechat si jen tričko, popř. bundu. Ani ne za hodinku jsme to seběhli dolů na rozcestí, kde jsme spali předevčírem a dál pokračovali rovně podél řeky až k odbočce na Ala-kul. Spodní část údolí Karakol valley byla již více rovinatá, široká a pokrytá zelenými loukami, které s okolní krajinou a tyrkysově zabarvenou řekou vytvářely zajímavý kontrast. Toto místo bylo i více frekventované a zatímco včera jsme se míjeli za celý den jen s jednou 4-člennou skupinkou turistů, dnes už jsme jich po cestě potkali o něco víc. I tak jsme však šli většinu času sami.

Nejtěžší úsek dnešního dne byl bezpochyby výstup k jezeru Ala-kul, při kterém bylo třeba překonat převýšení 1000m. Na rozcestí nacházejícím se jen pár metrů od Karakol yurt campu jsme se dali doprava po lávce přes řeku a za ní nás hned čekalo prudké stoupání. Než se vydáte nahoru, doporučuji si také doplnit zásoby vody, jelikož v této pasáži na žádnou nenarazíte. Skrz les a poté i rozsáhlé suťové pole s obřími balvany jsme se postupně dostali o 400m výše na místo, které bylo na mapách označené jako kemp. Kousek před ním nás k němu navaděla pomocí šipek i samotná cesta. Stály zde dvě yurty, ve kterých bylo možné si koupit pití či malé občerstvení. Na chvíli jsme se tu tedy zastavili a objednali si čaj, ke kterému nám ještě nabídli sušenky. Týpek si k nám pak přisedl s mapou a zeptal se kudy jsme přišli a zda už máme zaplacený poplatek za vstup do parku. Jelikož jsme do něj vstoupili až cestou ze sedla Teleti a ne přímo z Karakolu, nikdo po nás zatím nic nechtěl, a tak jsme zaplatili až tady. Každého z nás to stálo asi 300 SOM.

Krátký odpočinek s občerstvením nám přišel vhod a po chvíli jsme byli zas připraveni pokračovat dál. Čekala nás stále ještě více než polovina výstupu a tak jsme se moc nezdržovali, aby nás nepředběhlo moc lidí. Už tak byly před námi minimálně dvě dvojice turistů, kteří kolem nás prošli hned na začátku (jedni z nich byli Češi). My jsme však postupovali o něco rychleji a tak jsme je později předběhli. Potkali jsme i pár skupinek jdoucích opačným směrem, nicméně v těchto případech šlo převážně o místní nosiče. Nás zaujal především týpek s mrazákem na zádech, který to navíc celé absolvoval pouze v pantoflích.

Kousek za naší poslední zastávkou se cesta opět přiblížila k potoku, podél kterého jsme stoupali dál nahoru. Kopec byl čím dál tím prudší a já si v ten moment nepřál nic jiného, než už být konečně nahoře. Cítil jsem, že mi už dochází energie a jen tak tak jsem stačil klukům, kterým to tentokrát šlapalo mnohem lépe než mně. Navzdory vyčerpaní jsme si však stále drželi stále tempo a brzy jsme došli pod vodopád vytékající přímo z jezera. V tu chvíli jsme věděli, že už to není daleko. Zbývalo už jen překonat posledních asi 100 výškových metrů po krátkém suťovém poli a kolem čtvrté odpoledne jsme byli konečně na místě. Sice jsem pár kroků před cílem ještě stihnul zakopnout o kámen a rozbít si o něj koleno, ale naštěstí to nevypadalo na nic víc než na modřinu. Momentálně jsme si hlavně užívali skvělý pocit, že jsme to zvládli a také jsme se kochali úžasným výhledem na jedno z nejhezčích jezer, jaké jsem v životě viděl. Udělali jsme pár fotek a seběhli dolů ke břehu, kde jsme si zabrali poslední flek. Místa zde opravdu moc nebylo. K jezeru se zmáčknou sotva 3 stany, další 2 se vejdou do kamenných ohrádek asi 40m nad jezerem. Ti, co dorazí pozdě pak mají možnost kempovat ještě o 800m dále.

Abychom si alespoň chvíli stihli užít slunce, než se schová za hřeben, pustili jsme se ihned do vybalovaní. Roman se dokonce odhodlal i ke krátké koupeli, nicméně jak rychle do té vody skočil, stejně rychle vylezl i ven. Jakmile pak na nás padl stín, ochladilo se takovým způsobem, že nás to okamžitě zahnalo do stanu. Udělali jsme si tedy jídlo, pak chvíli kecali a šli spát.

 

3.9. Trek Ala-kul - den 5.

Ráno nás znovu přivítalo jasné a mrazivé počasí. Zdálo se, že jsme byli zatím vzhůru jako jediní a tak jsme chtěli této výhody využít a vyrazit na cestu jako první. To se nám nakonec i podařilo a po osmé hodině jsme již ukrajovali první metry ze závěrečného výstupu do sedla Ala-kul. Tentokrát bylo nutné překonat "pouze" 400 výškových metrů, nicméně díky únavě, nadmořské výšce a náročnému suťovému terénu dalo i takové převýšení pořádně zabrat. Na druhou stranu jsme se však po celou dobu mohli kochat nádhernými výhledy na jezero a okolní vrcholy pokryté ledovci. Posledních 250 výškových metrů stoupání bylo fakt úmorných (tím spíš, že jsme viděli před sebou celou cestu až nahoru a přišlo nám, že stojíme na místě). Když jsme pak konečně dorazili do sedla (3900m), padla na nás velká úleva.

Před námi teď byl 1400-metrový sestup, jehož úvodní část by se však dala nazvat spíše "skluzem". Sklon svahu zde byl totiž tak prudký, že při každém kroku vpřed jsme se sklouzli po suti ještě o další metr dopředu. Bylo nutné postupovat s největší opatrností, protože případné zakopnutí by téměř jistě znamenalo pád o několik desítek metrů dolů. Tento úsek byl naštěstí jen krátký a dále jsme pak šli už po normální pěšině. Po ní jsme se dostali k místu, kde stála yurta a pár mobilních stanů, které jsme zahlédli už ze sedla. Dali jsme si tu sváču a po krátkém odpočinku pokračovali dál. Cesta byla naštěstí dobře schůdná a ani ne tak strmá a tak jsme mohli nasadit rychlejší tempo. Po chvíli se k nám z pravé strany připojil i potok Kel-Dike, který jsme asi o 2km dále museli překračovat. Ačkoliv byl hodně široký, šlo ho celkem bezpečně přejít po kamenech. Podél něho jsme pak postupně sešli až do údolí Altyn Arashan a přiblížili se tak k cíli celého treku, kterým byla stejnojmenná osada. Název znamenající v překladu Zlaté prameny místo získalo díky horkým pramenům, které se zde nachází. Stále nám k nim však zbývalo ujít 2km a ačkoliv jsme šli po proudu řeky, museli jsme cestou překonat pár drobných stoupání. Po tom, co jsme ale měli za posledních 5 dní, potažmo celou dovolenou v nohách, nám dal i sebemenší kopeček pořádně zabrat. Proto jsme byli radostí bez sebe, když jsme kolem půl třetí dorazili do cíle. Zbývalo nám už jen přejít lávku přes řeku u které stal týpek, který nám nabízel koupel v horkých pramenech podobným způsobem, jakým lákají turisty do klubů afričtí naháněči na Václaváku. Pak se ještě zeptal odkud jsme. Když jsme mu odpověděli, že z České republiky, vylepšil nabídku ještě o dobré pivo. My jsme ale tak či tak měli v plánu do termalů zajít, abychom zrelaxovali po náročné tůře a tak nám ani nezáleželo na tom, kolik za to dáme. Nakonec nás to vyšlo každého 200SOM a horkej bazének jsme měli celou hodinu jen pro sebe. K tomu si koupili ještě to pivko a můžu upřímně říct, že lepší zakončení treku jsem si ani nedokázal představit. S místními jsme se poté domluvili na zítřejším odvozu do Karakolu a poté jsme se přesunuli do altánku, kde jsme si udělali jídlo a pak i zahráli karty. Sice se později začalo stmívat, ale ani to nám nevadilo. Měli jsme totiž možnost si "zapojit" žárovku, která visela na drátě ze stropu altánu a to svorkou z jiného drátu. Trošku punk, ale fungovalo to 😄. Za chvíli nám ale stejně začala být zima a tak jsme šli spát.


4.9. Přesun do Cholpon-Aty

Dnes jsme konečně spali v "nižší" nadmořské výšce (2500m) a na rovné zemi, nicméně klidný spánek nám tentokrát narušoval svým přežvykováním pasoucí se kůň, který se zřejmě domníval, že ta nejchutnější tráva roste hned za naším stanem. Nakonec se nám ale podařilo usnout a probudili jsme se až chvíli před osmou ráno. Nasnídali jsme se, pobalili věci a poté čekali na náš odvoz, který nás měl hodit zpět do Karakolu.

Asi v 9 hodin přijela stará dodávka UAZ a zatímco my jsme pomalu nakládali naše věci dovnitř, jeden pár vedle nás se ještě dohadoval, zda pojedou také či ne. Nakonec se rozhodli zůstat a jediními cestujícími jsme tak byli my. Řidič nám naštěstí vyšel vstříc s tím, že nás vzal i když jsme u sebe neměli dostatečnou hotovost. Zbytek jsme si pak museli vybrat v Karakolu z bankomatu. Na místní poměry to byla celkem drahá jízda, stálo nás to dohromady 5000SOM, nicméně pak jsme pochopili proč. Prvních 15km z celkových 33km totiž vedlo po něčem, co má k cestě hodně daleko. Vlastně to bylo ještě daleko horší než tankodrom, po kterém jsme jeli z Inylcheku. Hluboké výmoly, balvany, prudké klesání a další nástrahy vypadaly často tak hrozivě, až člověku přišlo, že tudy se prostě nedá jet. Zkušený dědula za volantem si ale s každou překážkou poradil. Tato jízda vedoucí nádhernou krajinou údolí Arashan tak pro nás byla parádním zážitkem, díky kterému jsme si navíc ušetřili celý den chůze. Tím také skončil náš druhý trek a teď už jsme se museli soustředit na to, jak se dostaneme do vzdálené Cholpon-Aty.

Zde si můžete prohlédnout podrobnou mapu celého treku


Michal SárazComment