Naše putování Kyrgyzstánem

IMG_09112.jpg

Možná si teď spoustu z vás řekne proč zrovna Kyrgyzstán? Co je tam zajímavého? A není to tam nebezpečné? S podobnými reakcemi od ostatních jsem se setkával opravdu docela často. Ale právě skutečnost, že se jedná o jednu z mála destinací, které zatím zůstaly nedotčeny masovou turistikou, přitáhla naší pozornost k tomuto místu. Já sám jsem se o tuto hornatou středoasijskou zemi začal podrobněji zajímat teprve nedávno a byl jsem až překvapený, kolik zajímavých míst skrývá. Mé nadšení sdíleli i Patrik a Roman se kterými jsme dali dohromady naší výpravu a tak nebylo na co čekat a v únoru jsme si zabookovali letenky do Biškeku. Nejideálnější varianta se nabízela s Turkish airlines přes Istanbul s přestupem dlouhým 3 a půl hodiny za cenu 9000,- včetně 30kg zavazadla k odbavení. Letěli jsme na 3 týdny a v termínu 20.8.-10.9., tedy na konci léta, kdy v horách stále ještě panují vhodné podmínky pro turistiku.

S blížícím se odletem rostla natěšenost a finišovala příprava. Všichni jsme se snažili řídit heslem "vzít si jen to nejnutnější" nicméně i přesto se váha našich batohů pohybovala okolo 30kg. Pro všechny z nás byla tato výprava první zkušeností s přechodem hor "na těžko" a tak jsme byli na sebe docela zvědaví, jak si s tou zátěží poradíme. Zhruba tak polovina váhy bylo jen jídlo a jak jsme později zjistili, bylo zbytečné brát si ho na celé 3 týdny. Ve větších městech v Kyrgyzstánu jako Biškek či Karakol byly obchody s potravinami téměř na každém rohu a bylo tak možné část zásob dokoupit tam.

 

20.8. - Den odletu

S ostatními jsem se potkal až na letišti, kde jsme si ještě před odbavením dali oběd a u gatu také poslední pivko před odletem. Z Prahy jsme vyletěli načas a celá cesta až do Biškeku probíhala hladce. Skvělé jídlo na obou letech, místa u nouzového východu a příjemný palubní personál :).

 

21.8. - Přesun do Karakolu

V Biškeku na letišti Manas jsme přistáli kolem 5:00 ráno. Jelikož každý vezl ostatním nějaké věci, museli jsme si v příletové hale ještě přebalit batohy, navíc Roman se zbavoval svého stylového handbagu, takže věci z něj musel hodit do krosny. Ani ne po 5ti minutách si nás už ale všiml první taxikář a začal nám nabízet odvoz. Z původní ceny 1000 SOM jsme to nakonec usmlouvali na 800 SOM a Roman mu navíc věnoval onu prázdnou tašku. Při odchodu z haly jsme ještě každý dostal SIMkartu a zamířili jsme k taxíku. Potřebovali jsme se dostat do Biškeku na autobusové nádraží Zapadnyj avtovokzal a odtamtud pak dalších 7 hodin do Karakolu místním mikrobusem zvaným mašrutka. Z naší první jízdy autem v Kyrgyzstánu bylo hned patrné, že tady se pravidla silničního provozu až tak vážně neberou. Předjíždění během projíždějícího protijedoucího vozidla a klidně i přes 2 plné čáry není nic zvláštního. Stejně tak jako neustálé troubení. Na silnici člověk mohl potkat spoustu zajímavých exemplářů - od ruských aut až po nejstarší typy německých značek. Výjimkou nebyly ani auta dovezená z Japonska s řízením na pravé straně.

Při příjezdu na nádraží to na nás taxikář ještě jednou zkusil a řekl si o tisícovku, já se na něj ale jen tak usmál a dal mu těch 800, na kterých jsme se dohodli. Mašrutka do Karakolu tam už stála, a tak jsme si říkali, jaké máme štěstí, že jsme ji stihli. To jsme ale nevěděli, že na tom nádraží strávíme ještě další 2 hodiny čekáním, než se zaplní všechna místa. Řidič pobíhal po celém nádraží a neustálým vykřikováním "Karrrrakol, Karrrakol" se snažil nahánět lidi. Když přišel někdo nový, pokaždé vyndal naše batohy a neustále je přerovnával, jakoby si myslel, že do toho malého prostoru za zadními sedadly ještě něco narve. Když už jsme si mysleli, že jsou všechna místa obsazená a můžeme vyrazit, poslal k nám dozadu ještě jednoho cestujícího. Míra pohodlí se tak se spacákem, karimatkou, foťákem a dalšími věcmi na klíně či pod nohama snížila na naprosté minimum, v podstatě se ani o centimetr nebylo kam hnout. Vůbec se mi nechtělo myslet na to, že v těchto podmínkách budeme muset vydržet dalších 7 hodin. Jiná možnost ale nebyla, a tak jsme si koupili jízdenku za 400 SOM (plus 50 SOM navíc za rozměrné batohy) a vyjeli jsme. Naštěstí po 3 hodinách jízdy jsme si udělali krátkou zastávku na odpočívadle, takže jsme se mohli trochu protáhnout. Venku bylo celkem chladno a poprchávalo, což bylo docela překvapivé, vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli nedaleko nejsuššího místa v zemi, kde spadne jen pár kapek za rok. Po chvíli jsme tak zalezli zpátky do mašrutky a pokračovali dál.

Druhá polovina jízdy už byla o něco záživnější a  zanedlouho jsme už po pravé straně mohli spatřit jezero Issyk-kul, které nás provázelo téměř po celý zbytek cesty. Issyk-kul, přezdívané také jako kyrgyzské moře, je po jezeru Titicaca druhým největším alpínským (tedy položeným výše než 1500m.n.m.) jezerem na světě. Mnohem více pozdvižení ale přinesla až událost, kdy nám do silnice vběhla kráva a řidič dupnul na brzdu tak prudce, až z toho chcípnul motor. Horší bylo to, že už se mu nepovedlo ho nastartovat...na pár desítek minut jsme tak uvízli kdesi v pustině za Cholpon Atou než nám zastavila jiná mašrutka. Ta byla samozřejmě také plná, ale naše auto zjevně nebylo schopné pokračovat dál a tak nebyla jiná možnost, než se namáčknout sem. Při hektickém přesunu z jednoho auta do druhého jsem zapomněl telefon na sedačce, naštěstí v momentě, kdy jsem si uvědomil, že ho nemám mi ho přinesl jeden spolucestující. V druhém autě tak bylo více lidí než v tom prvním a někteří museli během jízdy i stát, nicméně spoustu lidí po cestě vystoupilo, a tak po chvíli si mohli všichni postupně sednout.

Do Karakolu jsme přijeli okolo čtvrté hodiny odpoledne a na nádraží jsme hned stopli taxíka, který nás odvezl přímo k penzionu Jasmin, ležícího na západním okraji města. Ubytování jsme si rezervovali přes booking.com a s majiteli jsem komunikoval ještě před odletem. Přivítala nás sympatická rodinka, která pronajímala horní patro domu svým hostům. Starší z obou dětí - 15ti-letá Jasmin, jako jediná uměla anglicky a tak většinu záležitostí jsme řešili přímo s ní anebo nám dělala překladatelku. Rusky z nás tří uměl jen Roman, ale jen úplné základy, takže spíš jsme používali angličtinu.

Po téměř 20-hodinové cestě z ČR jsme byli všichni hodně unavení, ale ještě než jsme si šli odpočinout, přijmuli jsme pozvání na kafe/čaj a malé pohoštění. Zbytek dne už jsme pak jen relaxovali a probírali plány na další dny.

 

22.8. - Na průzkum po Karakolu

Ráno jsme vstali v domluvenou hodinu a šli dolů na snídani. Poté jsme měli v plánu vyrazit do města. Nejdříve jsme šli navštívit cestovní agenturu Visitkarakol, kde jsme si měli vyzvednout permity, které jsme potřebovali na náš první trek a jejichž vyřízení trvalo zhruba měsíc. Zároveň jsme si také zařídili odvoz. Celková částka, kterou jsme zaplatili za vyřízení povolení byla 40$ na osobu a 330$ jsme všichni dohromady nechali za dopravu s tím, že za jízdu nazpět jsme zatím zaplatili pouze zálohu. Jelikož jsme se chystali vypravit do oblasti, která není vůbec pokrytá mobilním signálem, zjišťoval jsem také, jakým způsobem máme dát vědět, až budeme v cíli. Údajně by tam v místní osadě měla být k dispozici wifi, nicméně pro všechny případy jsem měl s sebou i satelitní telefon. Vzal jsem si tedy na Ibrahima kontakt a předběžně jsme se domluvili, že se ozvu 28.-29.8. Ještě jsme si vzali 3 kartuše a potvrdili si, že pro nás řidič přijede zítra v 9 ráno k penzionu.

Z Visitkarakol jsme zamířili dál do města a vzhledem k tomu, že jsme měli už docela hlad, šli jsme nejdříve na oběd. Rozhodli jsme se vyzkoušet restauraci Dastorkon, na kterou jsme dostali doporučení. Každý jsme si dali nějakou místní specialitu a k tomu pivo. To bylo sice bez pěny, ale chutnalo nám, stejně tak jako jídlo.

Po obědě jsme se už vydali směrem k penzionu, ale ještě před tím jsme se stavili na drobný nákup a vybrali peníze z bankomatu. Mimo jiné jsme koupili i místní vodku, kterých tam měli na výběr obrovské množství. Po našem příchodu na penzion jsme hned zaplatili za náš pobyt a pozvali dospělé na panáka. Ti s radostí přijmuli, navíc jsme prý vybrali dobře. Na oplátku jsme se měli večer stavit na společnou večeři, kde jsme v pití a vzájemném poznávání jiných kultur pokračovali. Té vodky jsem za ten večer vypil tolik, že jsem se pak druhý den ráno divil tomu, že mě vůbec nebolí hlava. Na stehnu jsem si ale udělal asi 10cm velkou modřinu a vůbec jsem nemohl přijít na to, jak jsem k ní přišel :D. Nějakou modřinu jsem ale teď vůbec neřešil, jelikož jsme se každou chvíli měli vypravit na náš první trek.

 

23.8. - 28.8. - Trek Inylchek - celý článek k přečtení zde



29.8. Den odpočinku v Karakolu

Po dlouhé době jsme se konečně vyspali na měkké matraci, takže se vstáváním jsme rozhodně nespěchali. Poté, co jsme ze sebe zas udělali člověka, šli jsme dolů na snídani. Také jsme přemýšleli, co dnes podnikneme. Díky fotkám, které jsme zveřejnili na facebooku se nám nakonec ozvali Češi, kteří byli tou dobou také v Karakolu, zda bychom nechtěli zajít někam na oběd. Nabídku jsme přijali a sešli jsme se v námi již osvědčené restauraci Dastorkon. Bylo to příjemné setkání s fajn lidma, nejvíce nás zaujal fakt, že cestu sem podnikli po zemi vlastním autem až z ČR. Po obědě jsme si vzali taxi a jeli jsme ještě koupit kytku a láhev vodky jako dárek pro Jasmininu mámu k jejím dnešním narozeninám. Večer se chystala veliká oslava, které se mělo účastnit několik příbuzných a pozvání jsme dostali i my. Sešlo se nás tam nakonec cca 15 lidí a podávalo se spoustu jídla a různých pochoutek, vodka tekla proudem a celkově to byl velmi veselý a vydařený večer. Člověk se dozvěděl zajímavé věci o jiné kultuře a hlavně mohl být součástí této velké rodinné slavnosti. Jelikož tu byli i malé děti, po půlnoci jsme to ukončili a šli spát. Ráno jsme se stejně chystali vyrazit na další trek, takže jsme museli být fresh.

30.8. Odjezd na druhý trek kolem jezera Ala-kul

Ráno jsem se vzbudil s mým překvapením naprosto bez kocoviny. Místní vodka mě opět přesvědčila o tom, že je mnohem kvalitnější než to, co se dá pít u nás. Naposled jsme posnídali u Jasmíny a pomalu se začali chystat k odchodu. Potřebovali jsme se dostat do Jeti Oguz, vesničky vzdálené několik km od Karakolu, kde měl náš trek začít. Původní plán byl, že si vezmeme taxi, ale nakonec jsme se spojili s našimi známými ze včerejška, kteří nám nabídli odvoz. Ještě než si pro nás přijeli, museli jesme si jít do centra vybrat, abychom měli dostatečnou hotovost na poplatky za vstup do parku a odvoz UAZem z Altyn Arashanu do Karakolu. Stihli jsme si také udělat společnou fotku s celou rodinkou našich hostitelů a poté jsme se se všemi rozloučili.




30.8. - 4.9. - Trek Ala-kul - celý článek k přečtení zde






4.9. Přesun do Cholpon-Aty

Po tom, co jsme se dostali z Altyn Arashanu do Karakolu jsme řidiči zaplatili zbytek částky, a nechali se vysadit u námi již známé restaurace Dastorkon. Nejen kvůli tomu, abychom se najedli, ale také jsme si potřebovali zabookovat ubytování na další dny. A jelikož nikdo z nás si až do dnešního dne nebyl schopen aktivovat místní simkartu, potřebovali jsme k tomu wifi. Jenže k naší smůle ta zrovna v ten moment nešla a v okolí žádná jiná nebyla. Naštěstí ochotná servírka nám udělala na svém telefonu hotspot a mohli jsme tak čerpat data od ní. Na booking.com jsem tedy rychle něco našel a zarezervoval. Rozhodli jsme se dát pár dní relax v Cholpon-Atě u jezera Issyk-kul, která je po cestě směrem k našemu dalšímu cíli (Ala Archa). Původní plán byl sice přesun na západ po jižním pobřeží jezera, které je mnohem zajímavější, nachází se tam třeba kaňon Skazka, vodopád Barskoon a údajně jsou tam i hezčí pláže, nicméně k těmto místům by bylo také složité se dostávat (alespoň jsme to předpokládali) a tak jsme raději zvolili jednodušší variantu.

Z restaurace jsme tak zamířili přímo k autobusovému nádraží. Mašrutka už byla naštěstí napůl plná a poslední místa se prodaly docela rychle, takže čekání na odjezd nebylo tak dlouhé. Do Cholpon-Aty jsme dojeli asi za 3 hodiny a naše kroky rovnou vedly k místu, kde se měl nacházet náš penzion. Našli jsme tam ale akorát tak velký kulový a ani nikdo z místních nám nebyl schopen říci, kam máme jít. Nakonec nám pomohl taxikář, který majiteli zavolal, zeptal se ho na adresu a rovnou nás tam i zavezl. Dojeli jsme samozřejmě úplně na okraj města, kde nebylo vůbec nic, z čehož nikdo z nás nadšenej nebyl. To, že jsme to měli blízko na pláž byla snad jediná pozitivní věc na celém ubytování. Týpek, který nás přivítal totiž nejspíš ani netušil, že přijedeme. Nic nebylo připravené - chybělo povlečení, odpadkový koš i připojení na wifi. Chtěl po nás nejdřív i víc peněz, ale potom, co jsem mu ukázal rezervaci v telefonu, částku naštěstí upravil. Pokud by tedy čistě náhodou někdo z vás narazil v nabídce na penzion Moletbek, zdaleka se mu vyhněte.

My jsme si ale řekli, že ty dva dny to nějak přečkáme. Ten večer jsme se šli ještě projít a především si koupit něco k večeři. Naštěstí díky aplikaci Maps.me jsme ihned našli nejbližší obchod s potravinami a stejně dobře se tato appka osvědčila i při vyhledávání bankomatů, restaurací, wifi apod.

 

5.9. Odpočinek v Cholpon-Atě

Na dnešní den toho v plánu moc nebylo. Cílem bylo především dobít co nejvíc energie před posledním trekem. Dopoledne jsme tak strávili na pláži u jezera, kde i přes příjemné teploty bylo minimum lidí, protože letní prázdniny už skončily.

Odpoledne jsme se šli pak podívat do města, které jsme prošli podél hlavní silnice téměř celé a cestou jsme se zastavili i v restauraci, kde jsme se naobědvali a Roman s Patrikem si dali vodnici. U penzionu jsme si pak ještě chvíli poseděli v altánu, zahráli karty a poté šli spát.



6.9. Přesun do Ala-Archy

Dnes byla před námi další dlouhá cesta. Měli jsme namířeno do NP Ala Archa, kde nás čekal výstup na Pik Uchitel. Takový byl tedy alespoň náš původní plán. Jenže po tom všem, co jsme měli za sebou jsme byli smíření s možností, že se nám náš cíl kvůli nedostatku sil nepodaří naplnit. Dělat nějaká rozhodnutí v tuto chvíli by však bylo předčasné a vše bude záležet na tom jak se v danou chvíli budeme cítit.

Po dvou dnech odpočinku jsme tedy opustili Cholpon-Atu a mašrutkou se vydali do Biškeku, kde jsme měli přestoupit na jiný spoj. A jak už to v Kyrgyzstánu nejspíš bývá zvykem, ani tato téměř 4-hodinová jízda se neobešla bez drobnějších komplikací a nečekaných událostí. Museli jsme dvakrát neplánovaně zastavit - poprvé, aby řidič vyměnil prasklý řemen a podruhé kvůli jedné staré paní, které se udělalo špatně. Když jsme konečně dorazili do Biškeku, nechali jsme se převézt na zastávku, odkud jsme pak pokračovali dál do Ala-Archy. K projížďce skrz město jsme si ale zvolili nejméně vhodnou dobu (pátek odpoledne), kdy se všichni vraceli z práce nebo ze školy. Během chvíle se mašrutka zaplnila natolik, že udělat v ní pohyb bylo skoro nemožné a cestující téměř seděli řidiči na klíně. Jakmile jsme se ale dostali z města ven, většina lidí postupně vystoupila, zatímco my jsme se nechali dovézt až na konečnou. U ní se nacházela brána do Národního parku a silnice, která pokračovala dál až k 11km vzdálenému hostelu Alplager již byla zpoplatněná. Mysleli jsme si, že tu chytíme nějaké taxi, jak bylo zmíněno na různých fórech, nicméně takhle k večeru už jsme tu na žádné nenarazili. Naštěstí o chvíli později přijeli nějací dva Britové, kteří nás ten kousek nahoru vzali.





6.9. - 9.9. - Výstup na Pik Uchitel - celý článek k přečtení zde






9.9. Poslední noc v Biškeku

Po příchodu na parkoviště jsem se ještě rychle připojil na wifi, abych informoval majitele penzionu, kdy přesně přijedeme a kluci mezitím sehnali taxi. Odsud do hlavního města to bylo 40km, takže jsem se bál, kolik si taxikář řekne. K mému údivu to bylo pouze 1000-1500SOM, což je přibližně polovina běžné ceny uváděné pro tento úsek.

Nasedli jsme tedy do auta a řidič nás odvezl na uvedenou adresu k Home Hotel Bishkek, kde jsme měli zamluvený pokoj na 1 noc. Nikde jsme ale nemohli najít vchod a zatímco jsme celý blok obcházeli pořád dokola, vrátily se nám vzpomínky na Cholpon-Atu, kde jsme bloudili podobným způsobem. Naštěstí si nás všiml majitel, který nás už očekával a přišel nám naproti. Představil se nám jako Alex a bohužel pro nás neměl radostnou zprávu. Pokoj, který jsme si zamluvili je volný až od večera. Prý mi to psal na whatsappu, ale v tu dobu už jsme byli mimo wifi a tak mi ta zpráva nedošla. Ihned nás ale uklidnil, ať se nestrachujeme, že nám sežene něco náhradního poblíž a za stejnou cenu. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem vybral jednu z nejlevnějších nabídek na bookingu, děsila mne představa kam nás to odveze.

Zatímco jsme seděli už v autě, zavolal na pár míst a asi po deseti minutách oznámil, že už má pro nás náhradní ubytování. Dovezl nás na nějaké staré sídliště kde to vypadalo skoro jako v Chánově. V tu chvíli jsme raději ani nechtěli pomyslet na to, co nás čeká uvnitř. Nastoupili jsme do výtahu, který ve mně nebudil moc velkou důvěru a vyjeli až do 10. patra. Jakmile jsme však vešli do bytu, nestačili jsme se divit. Za dveřmi se nacházelo prostorné, luxusně zařízené 3+1 s klimatizací, wifi připojením a to vše v přepočtu cca za 150kč/os. za noc.

Moc dlouho jsme se tu ale stejně nedrželi. Dali jsme si jen teplou sprchu a ihned po tom vyrazili do centra na Osh bazar, kde jsme chtěli koupit nějaké suvenýry. Všechny věci jsme nechali v bytě a vzali si jen telefon a doklady. Taxikář, který nás vezl nám ale doporučil tržiště Dordoy, kde je toho údajně víc. Řekli jsme si proč ne, přes Osh bazar to kdyžtak vezmeme cestou zpátky. Zatímco jsme se však rozhodovali, kam půjdeme dřív, došla Romanovi jedna nepříjemná skutečnost. "Hoši, zapsali jste si tu adresu, kde bydlíme?“ se zeptal. V tu ránu nastalo hrobové ticho. Samozřejmě nikdo z nás nevěděl a jelikož jsme už byli na druhé straně Biškeku, nebylo to ani nijak možné dohledat. Napsal jsem tedy SMS Alexovi a doufal, že odepíše zpět. Naštěstí se ozval a adresu nám napsal.

Jakmile jsme dojeli na tržiště, museli jsme si ještě vystát kolonu na parkoviště. Byl to opravdu obrovský areál a projít to celé bychom za jediný den určitě nestihli. Nám v tom labyrintu stačilo strávit cca hodinu, během které jsme stejně moc nepořídili a poté jsme se vydali směrem Osh bazar. Ani tam se nám dlouhou dobu nepodařilo narazit na nějaký stánek se suvenýry, ale asi po dvou hodinách hledání jsme nakonec byli úspěšní. Měli jsme tedy splněno a tak jsme mohli jet pomalu zpátky do bytu. Tam jsme si sbalili věci a připravili se na druhý den k odletu.

 

10.9. Cesta zpět do ČR

Z Biškeku jsme letěli zpátky opět s Turkish airlines přes Istanbul a to přibližně v 10:30. Měli jsme tedy v plánu vyrazit o půl osmé. Alex nám domluvil i odvoz na letiště a to navíc za nižší cenu než kdybychom si vzali taxi. Řidič přijel na čas, byt jsme předali zpátky majiteli a mohli jsme vyrazit směr letiště. Chytli jsme sice ranní špičku, ale měli jsme určitou časovou rezervu, takže na letiště jsme přijeli víc než 2 hodiny před odletem.

Odbavení nás (nebo tedy hlavně mě jakožto znalého v oboru) stálo hodně nervů, jelikož neměli uděaný vstup pro online checkin a celkově to neměli nijak zorganizované, takže jsme tam čekali asi hodinu a další půl hodinu u security. Nástup jsme však nakonec stihli včas. Radovali jsme se ale předčasně, protože na palubě jsme se dozvěděli, že má letadlo technické problémy. Kapitán nás ujišťoval, že je potřeba jen restartovat všechny systémy, nicméně i tak jsme se dostali do vzduchu s více než hodinovým zpožděním. Naštěstí v Instanbulu jsme měli na přestup necelé 2 hodiny, takže let do Prahy jsme i společně s našimi batohy stihli bez problémů.

Když bych měl celé 3 týdny shrnout, vyšlo nám téměř vše podle plánu. Přálo nám počasí, vydržela fyzička a celkově jsme neřešili žádný závažný problém. Po horách jsme nachodili 150km, překonali převýšení 7500m a to vše v nadmořských výškách 2100m-4530m a s 30kg na zádech. Díky tomu jsme navíc zhubli cca o 8kg. I když jsme se po tom všem vrátili domů naprosto vyčerpaní, musím říct, že to rozhodně stálo za to a to množství zážitků a vzpomínek, které jsme si odsud odnesli jsou nenahraditelné. I když teď nějakou dobu hory nechci ani vidět, vím že za nějaký čas mi to opět bude chybět a vymyslíme s klukama zase nějakou podobnou výpravu.

Michal SárazComment